Kesie ze Stružského dvora

Narozena 8.5.2008 v chovatelské stanici " ze Stružského dvora " pana Lubora Libicha z obce Struhy.

otec: Eret Adept Junior                  ČLP/BRT/505/01

matka: Dita ze Stružského dvora    ČLP/BRT/2297/06

Často jsem se na ni jezdil dívat, protože Struhy jsou  sousední obec. Dne 7.7.2008 jsem se konečně dočkal a Kesinku si odvezl domů.

Kesinka byla moje první velká radost a zároveň nová zkušenost v chovatelských a hlavně výcvikových začátcích. S výcvikem jsem neměl vůbec žádné zkušenosti, proto jsem byl vděčný za předání informací, rad a vychytávek Luborovi, který mě i Kesince věnoval hodně času. Bez jeho pomoci bych měl své začátky o moc těžší. Dalším  zkušeným poradcem nám byl výborný kamarád ing.Vladimír Prokop - vedoucí VLS s.p. Lipník. Sám má chovnou stanici drsnosrstých jezevčíků " z Písků ".

Kesinky povaha byla velice temperamentní a tvrdohlavá. V sedmi měsících se rozhodla při procházce vzdálené asi 1,5km od domova v polích a blízkosti lesa následovat srnčí a nebrat ohled na volajícího pánička. Byl pátek 19. prosince 2008 pravé poledne a já se vracel po dlouhém hledání a volání domů sám. V místě kde si "odběhla" jsem nechal svůj svetr s nadějí, že až se tam po několika hodinách vrátím bude na něm spokojeně ležet a čekat na mne. Bohužel bylo moje očekávání marné. Byl jsem se tam do tmy podívat a volat ji cca 3x. Navíc začlo odpoledne dost pršet. Doma jsme byli všichni smutní, na nic jiného  nemysleli a doufali jsme, že někdo zavolá o jejím nálezu, protože měla naštěstí na krku reflexní obojek s telefonním číslem. Báli jsme se, že někde umokne, napadne ji zvěř nebo nenajde ve svých sedmi měsících cestu zpět. Pro jistotu jsme nechali doma otevřené vrátka na dvůr. Byl jsem za celý den pobíhání v polích tak unaven, že jsem usnul. Moje máma si kolem půlnoci ještě četla. Najednou uslyšela štěkot na svítící okno. Po hlase jí bylo jasné, že to je moje Kesinka. Samou radostí se od zmáčené potvůrky nechala poskákat a se slzami v očích mi ji pustila do pokoje do postele. Bylo to moje nejlepší probuzení v životě. Kesinka se tvářila spokojeně a šťastně, že jsme se opět shledali. Nebyla ani moc promoklá, takže jsme usoudili, že se chytře někde schovala vyspala a na návrat si dala oprovdu na čas. Nechal jsem ji do rána u sebe doma. Nikdo z nás doma jsme nevěřili, že je tak šikovná a po 12 hodinách najde cestu domů.

Během jejího výcviku jsem zažil krásné chvíle radosti, ale i samozdřejmě trápení. Někdy si opravdu dělala co chce. Při nácviku nahánění si nedělala hlavu s tím, že by se měla do stanoveného času vrátit. Stalo se mi, že jsem ji i našel odpočívající pod stromem a nedbala hvizdu píšťalky.

Veškeré mé a Luborovo úsilí nám vrátila při zkouškách. Vždy jsem byl strašně nervozní, abych jí ty výkony třeba nezkazil já svými chybnými povely. Dařilo se nám opravdu dobře. Jeden pro druhého jsme byli oporou. O úspěších se dočtete v záložce - zkoušky.

Bylo úterý odpoledne 20. října 2009 šli jsme s Kesinkou do blízkého lesa cvičit na jedny z posledních zkoušek, vše ji šlo parádně. Zbývalo ještě nahánění. Vypustil jsem ji s daným povelem a čekal na správný čas, kdy ji začnu píšťalkou přivolávat. Najednou mi zvonil telefon a volal mi nějaký pán, že našel u silnice mojí fenku. Řekl jsem mu kde se sejdeme a pospíchal jsem tam v domění, že seděla u silnice která dělí les a je dost frekventovaná. Nikdy v životě nezapomenu na okamžik, kdy pán otevřel kufr a Kesinka tam ležela bez hnutí. S nadějí, že se dá něco dělat jsme s rodiči jeli na veterinární kliniku do Nymburka. Verdikt byl jasný - krvácení do mozku a okamžitá smrt. Musela vběhnout pod auto přímo hlavou, protože neměla na těle žádné jiné zranění. Snad se hnala za srnčím a silnice se ji připletla do cesty.

S obrovskou bolestí v srdci jsme ji doma pohřbili s její oblíbenou hračkou. Šok a bolest to byla pro všechny členy rodiny. Rodiče trpěli hlavně i kvůli mě, protože to byl můj první pejsek a navíc tak nadějný. Ve svých šestnácti letech jsem nevěděl co si s tak velkou bolestí a ztrátou počít. Užíraly mě myšlenky tipu proč jsme někam chodili, proč jsme nešli jinám nebo jen na procházku aj.... Byl to snad její osud, že se dravě hnala za vším co se pohlo.  Ztráta to byla i pro Lubora a to hlavně  z chovatelského hlediska.

Bohužel takový je život - přináší nám radosti, ale i kruté rány osudu.     

Není den, kdy bych si na ni nevzpoměl. Často u jejího hrobečku pobudu a zapálím svíčku.

Mám velice rád i své další fenky, ale Kesinka bude vždy v mém srdci na prvním místě. Navždy bude pro mne ta první - nezapomenutelná.